Definice a teorie
3. 10. 2007
DEFINICE
Pojem sebevražda označuje jakékoli chování snažící se nalézt řešení existenčního problému tak, že si subjekt sáhne na život.
Světová zdravotnická organizace (WHO), která sleduje a studuje mechanismy sebevraždy v globálním měřítku, přijala roku 1968 tuto definici: "Sebevražedný čin je útok proti vlastní osobě s různým stupněm úmyslu zemřít. Sebevražda je sebezničující čin s fatálním výsledkem."
U pokusů o sbevraždu rozlišuje WHO 3 poddruhy: předstíraná sebevražda, pokus s cílem upoutat pozornost, neúspěšná sebevražda.
TEORIE
Od 19. století, kdy se objevily první pokusy o vypracování teorie sebevraždy, přišli vědci s názory stejně početnými jako různorodými a rozpornými. Teorie doktorů Dominiqua Esquirola a Moreaua de Tours - mravních a vědeckých autorit z počátku 19. století - vycházely z předpokladu, že sebevrazi jsou duševně nemocní. Pozdější teorie Maurice Haldwacha spojovaly dobrovolnou smrt s duševními problémy plynoucími ze sociálního klimatu. Pod vlivem Emila Durkheima, zakladatele moderní sociologie, se koncem 19. století začalo připouštět, že sáhnout si na život mohou i lidé duševně zdraví z důvodů, o nichž vědí jen oni: sebevražda se stává výhradně sociologickým jevem.
Dnes činí filozofické koncepce a rozvoj psychoanalýzy ze sebevraždy psychosociální jev, který odborníci rozčleňují do řady kategorií. Podle různých škol a teoretizujících přístupů se dnes dobrovolná smrt třídí na sebevraždy nejrůznější povahy: sebevraždy z akutní či chronické melancholie, sebevraždy patologické, z pomsty, obyčejné, z egoismu, z náhlého či trvalého altruismu, maniakální, impulzivní, z odevzdanosti osudu, hrdinské, aktivní, pasivní, logické, z vášně, v pomatení mysli, z agrese proti vlastní osobě, jako oběť, pro zábavu, strategické, jako reakce spojená se ztrátou důvěry, plus ještě některé další.
Jak vidíte, sebevražda je velice složitý jev a její krajní rozmanitost zpochybňuje možnost jakéhokoliv soudu.
(z knihy Dějiny sebevražd)
Pojem sebevražda označuje jakékoli chování snažící se nalézt řešení existenčního problému tak, že si subjekt sáhne na život.
Světová zdravotnická organizace (WHO), která sleduje a studuje mechanismy sebevraždy v globálním měřítku, přijala roku 1968 tuto definici: "Sebevražedný čin je útok proti vlastní osobě s různým stupněm úmyslu zemřít. Sebevražda je sebezničující čin s fatálním výsledkem."
U pokusů o sbevraždu rozlišuje WHO 3 poddruhy: předstíraná sebevražda, pokus s cílem upoutat pozornost, neúspěšná sebevražda.
TEORIE
Od 19. století, kdy se objevily první pokusy o vypracování teorie sebevraždy, přišli vědci s názory stejně početnými jako různorodými a rozpornými. Teorie doktorů Dominiqua Esquirola a Moreaua de Tours - mravních a vědeckých autorit z počátku 19. století - vycházely z předpokladu, že sebevrazi jsou duševně nemocní. Pozdější teorie Maurice Haldwacha spojovaly dobrovolnou smrt s duševními problémy plynoucími ze sociálního klimatu. Pod vlivem Emila Durkheima, zakladatele moderní sociologie, se koncem 19. století začalo připouštět, že sáhnout si na život mohou i lidé duševně zdraví z důvodů, o nichž vědí jen oni: sebevražda se stává výhradně sociologickým jevem.
Dnes činí filozofické koncepce a rozvoj psychoanalýzy ze sebevraždy psychosociální jev, který odborníci rozčleňují do řady kategorií. Podle různých škol a teoretizujících přístupů se dnes dobrovolná smrt třídí na sebevraždy nejrůznější povahy: sebevraždy z akutní či chronické melancholie, sebevraždy patologické, z pomsty, obyčejné, z egoismu, z náhlého či trvalého altruismu, maniakální, impulzivní, z odevzdanosti osudu, hrdinské, aktivní, pasivní, logické, z vášně, v pomatení mysli, z agrese proti vlastní osobě, jako oběť, pro zábavu, strategické, jako reakce spojená se ztrátou důvěry, plus ještě některé další.
Jak vidíte, sebevražda je velice složitý jev a její krajní rozmanitost zpochybňuje možnost jakéhokoliv soudu.
(z knihy Dějiny sebevražd)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
