Vlkodlaci
Domněnka, že se někteří lidé proměnili ve vlkodlaky, je tak stará jako lidský strach z divoké přírody.
Na lidi obvykle útočili jen vlci vyhladovělí či nemocní vzteklinou, a ti začali být v 16. století považováni za vlkodlaky. Ve Francii se to vlky jen hemžilo, a jako vlkodlaci tu byli v letech 1520 až 1575 odsouzeni čtyři lidé. Jinde v Evropě nebyly procesy tak běžné, i když obvinění se vyskytlo víc. V Anglii byli vlci na počátku 16. století již vyhubeni a žádný proces se proto nekonal. Jeden proslulý vlkodlak pocházel z okolí Kolína nad Rýnem. Peter Stubbe byl odsouzen za to, že zavraždil a snědl 13 dětí (včetně vlastního syna) a dvě těhotné ženy. Vychloubal se, že mu ďábel dal čarodějný opasek, s jehož pomocí na sebe bral podobu krvelačného vlka. Stubbe byl 28. října 1589 lámán v kole, sťat a upálen.
V době honů na čarodějnice v 16. a 17. století se říkalo, že se na vlcích ke svým sabatům sjíždějí čarodějnice a čarodějové se zas proměňují ve vlky, a tak útočí na lidi a zvířata. Byl-li proměněný vlk poraněn, byla rána na jeho těle patrná, i když se vrátil zpět do lidské podoby. Příběh z francouzského Auvergne vypráví o lovci, který roku 1588 uťal vlkovi tlapu a dal si ji do kabely. Když ji chtěl ukázat místnímu šlechtici, s překvapením zjisitl, že se proměnila v ruku se zlatým prstenem. Zděšený šlechtic prsten poznal a rozběhl se do kuchyně, kde si jeho žena právě ošetřovala zmrzačenou ruku. Byla ihned upálena jako čarodějnice.
Roku 1903 se ve Francii konal soud nad čtrnáctiletým Jeanem Grenierem, pasáčkem, který údajně napadal a požíral děti. Chlapec přitom tvrdil, že mu pán dal vlčí kůži a dehtovou mast, s jejíž pomocí se proměňovla ve vlka. Přiznal se že snědl psa, batole a dvě dívenky. Podrobný výslech ukázal, že Grenier měl sklon vymýšlet si šílené příběhy. Soudce se poradil spříslušnými lékaři a dospěl k závěru, že nešťastný Grenier je mentálně zaostalý a v rozsudku mělo stát, že je duševně chorý. Místo aby byl upálen na hranici, byl uvězněn v klášteře, kde však ve věku 20 let zemřel.
Ačkoliv se zdá, že většina odsouzených vlkodlaků byli několikanásobní vrazi stiženi psychózou, mají vlkodlaci i mírumilovnější stránku. Roku 1692 vyprávěl osmdesátiletý venkovan Thiess soudcům v Jurgensburgu v tehdejší ruské provincii Livonsko, že se třikrát za rok promění ve vlka. Proměnit se ve zvíře a bojovat ve prospěch svého lidu byl osud, který mu byl ohlášen již v den narození. V noci před svatou Lucií, před svatým Janem a o svatodušních svátcích se prý společně s dalšími livonskými vlkodlaky vydával na cestu do pekla, kde bojovali s ďábly a černokněžníky o nadcházející úrodu. Thiess byl zřejmě pokračovatelem dávné tradice snových bitev o plodnost, v nichž někteří lidé bojovali ve vlčí podobě.
Vlci byli tradičně spojováni s říší mrtvých a mělo se za to, že vlkodlaci jsou nejčilejší během dvanácti nocí po Vánocích, kdy mrtví údajně bloudí po zemi. Přesvědčení, že se někteří lidé mohou proměnit ve dravé zvíře se vyskytovalo téměř všude a v oblastech, kde nežijí vlci, tuto úlohu plnilo jiné zvíře.
(Almanach tajemna)
